Co můžeme nabídnout druhým naše společenství?

V antikvariátu jsem našel velmi útlou knížku(poslední dobou mám raději útlé knihy) u níž mě na první pohled zaujal název. Nejprve jsem se domníval, že půjde o nějakou teologickou studii vztahující se ke Kristu. Když  jsem se začetl do prvních stránek, pochopil jsem, že je to velmi zajímavý text, který se srozumitelně a čtivě zabývá problematikou vztahu moderního člověka ke křesťanství a církvi v porovnání s širokou nabídkou existujících náboženských hnutí a sekt.    

Kniha je přetištěný pastýřský list bruselského arcibiskupa Godfrieda Danneelse z roku 1990 a u nás vyšla v roce 1993 v Karmelitánském nakladatelství, takže poměrně starší text. Avšak obsah je dle mého názoru nadčasový a snad ještě více než tehdy mluví o situaci v dnešní církvi, o jejím stále aktuálním poslání být zde i v rámci "náboženského trhu" pro všechny, kteří hledají nějaké duchovní společenství, jenž jim může poskytnout duchovní útěchu, povzbuzení i radu jak žít v tomto složitém světě.

Kardinál Danneels staví proti sobě nabídky různých sekt, včetně velmi rozšířeného hnutí New Age, a toho co nabízí modernímu člověku současná katolická církev. A tady se ptá zcela upřímně proč je tak často moderní člověk zaveden spíše do náruče různých sekt, proč tíhne k myšlenkám, které prezentuje New Age a už méně prahne setkat se s Bohem přítomným v církvi? Proč rád naslouchá více horoskopům(onomu Vodnáři) nebo esoterickým výkladům a komentářům o současném dění ve světě? Proč raději naslouchá nějakému guru sekty než slovům kněze v kostele? 

Při čtení těchto úvah jsem si nemohl nevzpomenout na probíhající Synodu a uvědomit si jasněji jaká je to šance a výzva k oživení života věřících, pobídka k otevřenému dialogu o fungování farností a celé církve, jaká to je jasná pozvánka i pro ostatní k zapojení se do putování Božího lidu po této Zemi.

Z textu si dovolím ocitovat:

• "Musíme se pokoušet přeměnit naše farní společenství na místa bratrství, vzájemné pomoci, srdečnosti a naděje, na komunity přizpůsobené lidským rozměrům. Duchovní péči dnes často chybí osobní sblížení, individualizace. Církev musí být prostředím, ve kterém se v ovzduší odpuštění a usmíření modlí, slaví a vzájemně o sebe pečuje."

• "Farnost musí zůstat útočištěm pro každého příchozího, i pro toho, který je nejubožejší, nejvíce na okraji společnosti. Společenství musí nadto být misijním: neuzavřeno do sebe, ale starající se i o ty, kdo jsou mimo ně a mnoho nevědí o dění v církvi."
• "Co však obzvláště chybí, to jsou duchovní vůdcové. Neboť moderní člověk, vědomý si jedinečnosti svého duchovního prožitku, se táže: "Kdo mi pomůže najít Boha?"
• "Kázání často není tím, čím by mělo být: je málo biblické, příliš intelektuální nebo moralizující, bez vzletu. Je tam často slyšet tak málo o Bohu, říkají mnozí věřící. Pravdivé svědectví z kazatelova života a zkušeností vždycky zaujme pozornost, avšak k tomu je nezbytná předchozí zkušenost a náboženské cítění, protože nemůže někdo předávat to, co sám nemá."

(Jon)