Vzpomínky na Msgre. ThDr. Josefa Mošťka

Msgre. ThDr. Josef Moštěk

* 28. 2. 1913   + 14. 1. 1986

Přátelé pamětníci, milá nová mladá generace. 14. ledna uplynulo 35 let od tragické smrti našeho pana faráře ThDr. Josefa Mošťka. Bylo to smutné vzpomínání. V neděli 17. ledna 2021 byla sloužena mše svatá. Účast byla však velice omezená kvůli opatřením proti šíření koronaviru. Nekonal se ani vánoční koncert, na němž měla vystoupit staříčská rodačka paní Jana Kurečková. Koncert měl zakončit pro Chlebovice jubilejní rok "700 let od obnovení obce" a zároveň měl být konán ke vzpomínce na pana doktora Josefa Mošťka.

Co říci v této těžké době. Jsme omezeni v pohybu, výletech, sportu, vzdělávání, společenských akcích. Šíří se strach z nového, nepoznaného viru, jehož účinky na člověka jsou různé a neznámé. Položme si však otázku, zda je to doba pro nás, pro člověka, opravdu tak těžká? Nabízí se srovnání s dobou, která byla těžká pro našeho pana faráře Dr. Josefa Mošťka. Začala 16. června 1949, kdy byl v Olomouci, v arcibiskupském paláci zatčen. Byl zatčen, ale proč? To se dovídal v následujících týdnech a měsících. Vězeňská cela o rozměrech 2,3 x 1,8 m, v jednom rohu záchod, ve druhém palanda. Ráno ve 4:30 budíček, vstát a chodit nepřetržitě do 22:30. Samozřejmě kromě času na stravu. Když "mukl" (muž určený k likvidaci) přestal chodit, okamžitě následoval řev a pokud vězeň neuposlechl, následovala korekce, vězení ve vězení: tma a poloviční příděl už tak mizerného jídla. Tři čtvrtě roku, až do soudního procesu, neviděl P. Moštěk nikoho jiného než bachaře a vyšetřujícího soudce. Nutno ještě dodat, že v době od 22:30 do 4:30 svítilo na cele světlo a vězni byli cyklicky buzeni, aby je zlomili a podepsali vše, co jim bylo předloženo. Položme si opět otázku, zda se máme v současné době opravdu špatně? Do vězení byl pan farář vzat poměrně mladý, již v 36 letech. Ovšem jeho spoluvězňům bylo 50, 60, 70 i více let a ne všichni vězení zvládali. Moštěk dostal 10 let nepodmíněně za vlastizradu. Vždyť byl sekretářem pana arcibiskupa Prečana a pana arcibiskupa Matochy. "Co jiného by si zasloužil?!" Život ve vězení byl naplněn prací. Lepili různé papírové sáčky, pytle na brambory, drali peří. Práce byla normována a normy vysoké. Pamatuji si, že říkával, že museli mít nadraného 60 dkg peří za den. Když se u nás doma jednou zase dralo peří, pan Moštěk zrovna přišel na návštěvu. Vyprávěl příběh z vězení o tom množství peří, které denně museli drát. Moje babička mu řekla, že nadrat 60 dkg peří za den není možné. A on odpověděl: "Taky jsme si to mysleli, ale za nesplnění normy následovala korekce - celý den tma, poloviční strava. A tak jsme se to rychle naučili zvládat. A nejen to, pomáhali jsme normu plnit i našim starším spolubratřím, protože ti by jinak v korekci nalezli smrt." A tak přešel 10 let po různých věznicích: Ruzyně, Pankrác, Bory, Mírov, Kartouzy (Valdice), Leopoldov, Ml. Boleslav a další. 16. 6. 1959 byl propuštěn na svobodu. Vyzáblý, s podlomeným zdravím, s obavami, co bude dál. Dva měsíce se zotavoval v nemocnici v Uherském Hradišti. Pak nastoupil do zaměstnání. Vybírání žump, oprava kanalizací, opravy chodníků v Malenovicích a nakonec úprava vody v Tlumačově. Dalších 7 let ponížení. Člověk s vysokoškolským vzděláním, promován na ThDr., s vynikající znalostí němčiny. Co je ovšem na tom všem pozoruhodné, že nikdy, alespoň co si pamatuji, si na toto období nestěžoval, proti svým věznitelům nebrojil. Naopak skoro při každém setkání vzpomněl příběh (pokaždé jiný) z vězení či nucených prací. Vzpomínám, když jsem nastupoval na dva roky na základní vojenskou službu, říkal mi: "Liborku, když jsem to měl ve vězení já už jen na dva roky, říkali mi: Jožko to už odsedíš na špičce jehly." Po propuštění vzpomínal na vězení rovněž takto: "Většinou jsme byli my kněží jen mezi sebou, abychom jiné trestance snad neobrátili k dobrému. Byla mezi námi úpěnlivá láska bratrská, která nás navzájem posilovala. Vzpomínám na to rád."

Ale to jsem začal v půlce života pana doktora. Vraťme se ještě i k jeho mladistvým létům. Narodil se 28. února 1913 ve Vlčnově do rodiny malého rolníka. Bylo jich celkem 11 sourozenců. Když v 10 letech nastoupil na studia na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, psal domů smutná psaní. "Maminko, přijeďte prosím pro mne." Ale jeho strýček - farář Pilka říkával jeho matce: "Nikam nepojedeš, zvykne si!" Možná kruté, ale pro dnešní dobu poučné. Pravidla, přesnost, řád, poslušnost, zanícení pro studium. Z takového prostředí pak mohou vzejít lidé nejen vysoce vzdělaní, ale především na výši v oblasti morálky a etiky. Po dokončení Teologické fakulty v Olomouci byl dne 5. 7. 1937 vysvěcen na kněze. Podstatné pro něj bylo, že si jej v roce 1940 arcibiskup Leopold Prečan vybral za svého sekretáře. Během tohoto období si doplnil vzdělání a 7. 3. 1946 byl promován na doktora teologie. Po propuštění z vězení a pracovního nasazení, se dočkal částečného uvolnění politické situace a bylo mu povoleno vykonávat administrátora ve Starém Hrozenkově, a to v letech 1966-1968. Těžká štace pro člověka s podlomeným zdravím. Byl však za to velice vděčný. V roce 1968 odchází do Kyjova jako administrátor a místoděkan. Velice blahodárně zde působil spolu s P. Janem Přibylem. Jako vizitka jejich úspěchu slouží slova tehdejších představitelů Kyjova: "Dokud ti dva tam budou, my přešlapujem na místě." A tak byl P. Josef "uklizen" do Chlebovic, malé vesničky na severu Moravy, kde víra nebyla tak živá. Děkujeme znovu a znovu Pánu Bohu, že se tak stalo. Jeho pracovní nasazení, laskavost, vědění a znalosti zůstanou nezapomenutelné. Ihned po nástupu do Chlebovic došlo k zbudování obětního stolu, aby se mohla bohoslužba konat dle pokynů II. vatikánského koncilu. V roce 1974 oprava venkovních omítek kostela, nový nátěr barvou, natření věží. Roku 1975 malování fary, oprava hospodářské budovy, 1976 nová dešťová kanalizace přes farní pozemek, nový plot před farou, chodník. Ikdyž to byla akce ekonomicky obecní, většinu brigádníků tvořili farníci. Roku 1977 se realizovalo oklepání vnitřních omítek v kostele do výše 1 m, vysušení zdiva, nová perlitová omítka. Roku 1978 byl kostel svépomocí vymalován. Pro ty, co pamatují, to byl jistě úžasný zážitek. Náš pan doktor Moštěk se svou hospodyní paní Andělou Svobodovou bydleli na faře, kde nebyla teplá voda, topilo se v každé místnosti zvlášť v kamnech, každý den. Na teplou vodu bylo potřeba zatopit v lázeňských kamnech. Dřevo na topení a uhlí bylo uskladněno ve sklepě. Ano snažili jsme se pomáhat, ale to nešlo každý den. Ta každodenní práce zůstávala na nich, na důchodcích...Obdivuhodné a poučné, nyní už především pro vás mladší, milí přátelé. A k tomu už jen dodám, že měl vážné zdravotní problémy. Pouze jednu ledvinu, silný permanentní třes rukou, slabé oči a špatný sluch.

Ale on toho nedbal, byl rád, že je svobodný, může pracovat a především sloužit. A víte, jak sloužil kromě mše svaté? Na všech těch akcích, které jsem výše jmenoval, se podíleli farníci, dobrovolně a zadarmo. To však nebyla náhoda. Pan doktor totiž den předem všechny obešel, pohovořil a poprosil o pomoc. A tak podle velikosti práce přišlo 30 až 40 pracovníků. Všichni dostali k práci svačinu a po skončení pak večeři na faře. Kdo pamatuje, musí říct, že to bylo úžasné. Pan farář povzbuzoval, přidával historky ze života, hlavně z vězení, kdy si třeba pro příděl stravy - jeden "blboun" (brambor) museli chodit po kolenou, jak si schovávali rozinky z buchet z domova, aby měli víno pro tajnou nejsvětější oběť, jak chutnala "káva" - obarvená voda cikorkou. To ale stále nebylo všechno. Po skončení díla pak v neděli nebo přes týden večer obešel všechny brigádníky, poděkoval a obdaroval čokoládou, bonbony, jablky, slivovicí či vínem. Věděl, čím koho obdařit.

Ale pan doktor přišel do farnosti především jako kněz, každý den sloužil mši svatou, neměl kostelníka, pouze ministranty. Mnohdy přede mší svatou musel sám ručně zazvonit. Bývalo nás za jeho působení až 14 ministrantů. Krásný výsledek na to, že při jeho příchodu jsme byli pouze dva. Jak to působí na Boží lid, když při křížové cestě měl každý ministrant jedno zastavení. Májové pobožnosti byly každý den. Děti přednášely básničky a písničky Panně Marii. Krásné společenství. Vánoce - koledování u jesliček, svátostné požehnání, každou neděli odpoledne, každý sváteční den. Nezapomenutelné, úžasná atmosféra. A k tomu nás vedl k hrdosti náš kostelíček. "Jubilejní", postavený v roce 1863 u příležitosti 1000 letého příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Říkával "Malý Velehrad". A k tomu ještě "Bethelem" - Dům chleba - Chlebovice. Dovedl úžasně motivovat a s lidmi rozmlouvat. Byl krátce ve farnosti a děti, které byly na školní vycházce utekly a seběhly se kolem pana doktora.

Byl velice citlivý nejen k věcem v jeho době současným, ale i těm, co měly teprve nastat. Poslední nedělní mši svatou měl ve svátek křtu Páně. Vždy dovedl klást důraz na potřebné věci, ale tu poslední neděli při obnově křestního slibu byly ty otázky kladeny důrazně. Dodnes v uších slyším to velice krásné: "Věříte, že Ježíš Kristus je..." V den své smrti mi dopoledne vyprávěl, že se mu zdálo o P. Škrabalovi (působil v Metylovicích), že asi od něj dostane dopis. Před polednem přišla pošťačka a přinesla mu dopis od P. Škrabala. Napsal ihned odpověď a vzal jej na poštu do Místku. Jel jsem s ním. Když mě krátce po 12. hodině vysazoval ze svého autíčka na zastávce u Golů (dnes u Baďurů), loučil se se slovy: "Liborku, děkuji ti za vše, co jsi pro mě vykonal." Vždycky poděkoval, za každou maličkost, ale nikdy ne tak důrazně. Byla to pro mě jeho poslední slova. Deo gratias!

---

Milí farníci, mladí přátelé, píši tyto vzpomínky především pro vás. Abyste si chránili víru. Neboť je v nádobě hliněné. Abyste neopustili náš krásný kostelíček a udržovali jej i po další pokolení v žádaném stavu. Odměnou vám jednou ve stáří budou krásné vzpomínky.

V úctě Libor Janečka